Jsem přesvědčen o tom, že všude tam, kde má Česká republika diplomatické zastoupení v jakékoliv podobě (ať už ve formě velvyslanectví, generálních či honorárních konzulátů) bychom se měli snažit je udržet i nadále. Pokusím se níže formulovat tři základní argumenty pro toto mé tvrzení.
První argument nazvěme argumentem „kulturním“. Jde v něm totiž zejména o naše občany. Vedle plnění mnoha jiných funkcí, každé diplomatické zastoupení hraje důležitou úlohu při spolupráci s našimi krajany, žijícími v zahraničí. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti, protože jsem v minulém volebním období byl členem Podvýboru pro krajany Zahraničního výboru Poslanecké sněmovny, a tudíž vím, jak je pro ně důležité, když mají jistotu, že se mohou obrátit na instituci, která jim pomůže při řešení nejrůznějších záležitostí. A to ani nehovořím o konzulátech a velvyslanectvích jako místech společenského setkávání našich krajanů, kde se pořádá řada kulturních akcí. Další problém může nastat pro naše turisty. Pokud přijedou do země, kde nemáme diplomatické zastoupení, a dostanou se hypoteticky do potíží, nemají se na koho obrátit, aby jim zprostředkoval například právní či tlumočnické služby. Ne každý jede s cestovní kanceláří a ne každá cestovní kancelář počítá s různými eventualitami.
Neméně významný je druhý argument, který jsem nazval politicko-diplomatický. V podstatě jde o to, že i sebelépe vyargumentované rozhodnutí, proč jsme se rozhodli uzavřít naše diplomatické zastoupení v té, které zemi, jistě není přijato s nadšením a může přispět ke zhoršení vzájemných vztahů. Neřkuli že je vždy lepší komunikovat s partnery přímo, než skrze prostředníka, ať už jím je jakákoliv mezinárodní organizace či blízký stát, kde máme své zastoupení. Důvěra se těžce získává, ale lehce ztrácí, a to platí v mezinárodních vztazích a v diplomacii dvojnásob.
Poslední v řadě, ale jistě ne celkově, je argument ekonomický. Často slýcháme, že Česká republika je exportně orientovanou ekonomikou. Proto je logické, abychom podporovali naše podnikatele a zajistili jim, co nelepší podmínky pro export. To předpokládá také instituce, zastřešující vzájemnou spolupráci našich podnikatelů s jejich partnery v zahraničí. Sebelepší ekonomická agentura zabývající se exportem však nedokáže nahradit diplomatické zastoupení, jež zná nejlépe podmínky a situaci v zemi, ve které působí.
V matematice existuje disciplína, jež se nazývá pravděpodobnost. Bylo by jistě zajímavé spočítat, čistě hypoteticky je-li to vůbec možné, kolik nám může utéci obchodů, jež bychom prostřednictvím našich diplomatických zastoupení mohli zprostředkovat a zdali nakonec rozhodnutí spořit za každou cenu, se skutečně nemine oním účinkem.
Jsem tedy přesvědčen, musí-li Vláda ušetřit v kapitole Ministerstva zahraničních věcí, že by to šlo i jiným způsobem, než rušit konzuláty či velvyslanectví. Mohlo by například postačit, kdyby se naše diplomatické zastoupení uskrovnily a plošně uspořily například čtvrtinu svých prostředků na provozní výdaje. Možností je samozřejmě mnoho, jen je třeba je důkladně zvážit, jak o tom hovořím v úvodu této své úvahy.
Rušení diplomatických zastoupení sice není krok nevratný, ale je třeba počítat také s tím, že pokud bychom někdy v budoucnu z různých důvodů chtěli, či potřebovali obnovit naše dříve zrušená diplomatická zastoupení, bude nás to stát mnohonásobně více finančních prostředků se zařízením všech administrativních i čistě technických nároků, které to s sebou přináší.
