Nebudu se zde zabývat historickým vývojem médií, jejich typy či způsoby komunikace. To přenechám odborníkům a expertům na mediální oblast. Z mého pohledu občana je nejdůležitější pochopit souvztažnost médií a společnosti. Jejich vzájemnou interakci.
Jaké jsou funkce médií? To je klíčová otázka, která legitimizuje a dává smysl jejich činnosti. Dle mého mínění plní média, mimo řady dalších, tři základní funkce – informační, kontrolní a kulturní. První funkce, informační, je pravděpodobně nejvýznamnější, neboť je spojena s tvorbou veřejného mínění. Média, jakožto prostředky komunikace informují občany o tom, co se děje ve společnosti, politice, ekonomice, vědě, kultuře, sportu atd. Že by tak měla činit na principu objektivnosti a nestrannosti, netřeba dodávat.
Zde krátce odbočím. Informace jsou tedy základním atributem médií. Samy o sobě mohou být zajímavé, ale bez znalosti kontextů, do kterých bychom je mohli zasadit, jsou prakticky bezvýznamné. A jsou to média, která nám informace skrze předkládané úhly pohledu zasazují do kontextů, jež dotvářejí smysl a tvoří naše (veřejné) mínění. V tom tkví jejich největší moc.
Druhá, velmi významná funkce médií, je funkce kontrolní. Zatímco v totalitních společnostech plní média funkci nejúčinnějšího nástroje propagandy, v těch demokratických by mělo platit okřídlené rčení, označujícího je za „hlídacího psa demokracie“. Záměrně píši v podmiňovacím způsobu, protože ne vždy tomu tak bohužel je.
Z výše zmíněného vyplývá, že největší problém médií spočívá v jejich potenciální zneužitelnosti. Nástrojem propagandy se totiž mohou stát také v demokratické společnosti. To souvisí zejména s otázkou jejich vlastnictví. Většina médií u nás je totiž vlastněna velkými soukromými korporacemi (často zahraničními, což může být vnímáno též jako svého druhu bezpečnostní riziko) a ty prosazují prostřednictvím těchto svých médií vlastní „politiku“. Z toho důvodu je drtivá většina médií nakloněna pravici, jelikož není v zájmu jejich vlastníků platit vyšší daně, jakožto formu společenské solidarity.
Na druhé straně máme také veřejnoprávní média, jež by mohla alespoň částečně vliv soukromých médií vyvážit, ale ani ta nemusí vždy plně, objektivně a nestranně informovat, protože se mohou dostat pod tlak vlády, která se může pokusit tok informací ovládnout ve svůj prospěch.
Zatímco největší problém médií spočívá v jejich možném zneužití, největší dilema tkví v jejich kontrolní funkci. Mají-li v demokratické společnosti média „kontrolovat demokracii“, kdo může kontrolovat média, zdali to dělají objektivně a nestranně? Máme Radu pro rozhlasové a televizní vysílání a možná se najdou ještě nějaké další orgány, ty však mohou sloužit cenzuře, za podmínky, že budou obsazovány politicky.
Jak se říká, „vše souvisí se vším“, a proto jsem přesvědčen, že pokud budeme mít fungující justici, která bude kontrolovat dodržování zákonnosti a také aktivní občanskou společnost, jež se bude podílet na veřejné kontrole, můžeme toto dilema považovat za bezpředmětné. Avšak opět musím zdůraznit podmiňovací význam slova „pokud“.
Ze shora uvedených tezí plyne, že bychom měli věnovat více pozornosti alternativním médiím. Profesor Václav Bělohradský ve svých úvahách hovoří o mediasféře versus blogosféře, která do určité míry může být onou alternativou, poskytující občanům pluralitní názory, jež v médiích často chybí.
Na závěr chci zdůraznit, že pouze vzdělaná a informovaná společnost dokáže „číst mezi řádky“, které jsou jí ze strany médií předkládány a čelit tak případné účelové manipulaci. Pevně doufám, že tento můj článek bude alespoň kapkou v moři osvěty, již je nutno vykonat, aby tomu tak skutečně bylo.
